Jan Slovák: Neberme dětem mobilní telefon

Naučme je přemýšlet v souvislostech
Text Věra Vortelová, Foto archiv Komfi TECH EDU 4 / 2018

Pomáhají a mohly by a chtěly víc. Na čem vázne výraznější pomoc řady lanškrounských malých a středních firem školám, o tom jsme hovořili s obchodním ředitelem společnosti Komfi, která sponzoruje projekt minipočítačů do škol micro:la, a trojnásobným otcem Janem Slovákem. V programování jde o správné zadávání otázek.

Minipočítač do školácké aktovky

Jméno vaší společnosti se objevuje mezi sponzory Nadačního fondu micro:la, který obdarovává děti nejen lanškrounských škol, ale z celé ČR kapesními, jednoduše programovatelnými počítači BBC micro:bit. Proč jste se rozhodli zapojit do projektu?

Největší problém nedostatku kvalifikovaných pracovníků pro náš strojírenský průmysl dlouhodobě spatřujeme v nízké podpoře technického vzdělávání, to není nic nového. S důsledky zápasí i firmy na Lanškrounsku, včetně nás jako výrobce laminovacích, lakovacích a polygrafických strojů. Zdejší region má dlouhou historii v oboru elektro, a přesto je obtížné tu sehnat jak vývojáře, tak obsluhu NC strojů. Proto nás zaujala iniciativa inženýra Tomáše Zedníčka, který se před časem inspiroval projektem nadace Micro:bit Foundation ve Velké Británii.

Ta ve spolupráci s BBC před dvěma lety rozdala všem žákům sedmých tříd britských škol minipočítač, jehož prostřednictvím se mohou naučit programovat třeba autíčka, stavebnice, hrací kostky, nebo dokonce sestavit pomůcku, která pomáhá handicapovaným třeba při rehabilitačním cvičení. Formou hry tak snadno pochopí principy logického myšlení, na nichž stojí programování. Pokud jde o pomůcky potřebným, má tato „hra“ ještě mnohem hlubší smysl.

Neměly by se naše dvanáctileté děti spíš učit matematiku, s níž mají notorické problémy, než programovací jazyky?

Nevím, proč se obecně vžilo, že programování je o tom, naučit se programovací jazyk. Na této úrovni vzdělávacího procesu se nejedná o výuku programovacích jazyků, ale o způsob, jak dětem přiblížit logiku programování. Že vlastně jde o správné zadávání otázek takovým způsobem, aby na ně mohl počítač odpovědět ano nebo ne. Napsat program je až finální fáze. Nejprve je třeba sestavit vývojový diagram – a to je výhradně záležitost logiky.

Já měl už na základní škole štěstí na třídního učitele. Pan učitel Švankmajer byl v osmdesátých letech jedním z průkopníků využívání počítačů při výuce. A hlavně propagátorem „selského rozumu“, což je jen jiný název pro logické uvažování. Z toho, co mě naučil už v páté třídě, těžím celý život.

Český učitel v zajetí nedomyšleného systému

Komfi je výrobcem a úspěšným exportérem vlastních high-tech produktů na velmi vyspělé trhy. Máte proto ve firmě vysoce kvalifikované vývojáře, kteří by mohli pomoci také jako mentoři. Omezujete se pouze na finanční podporu projektu nebo zvažujete i jiné formy pomoci?

Zatím jsme se prostřednictvím darů zapojili do vybavování škol mikročipy a dalšími technickými pomůckami (3D tiskárny, stavebnice…). Kromě toho pravidelně podporujeme také technické soutěže, exkurze a vzdělávací výlety lanškrounských studentů. Rádi bychom se podíleli i na dalších aktivitách. Společně s vedením města Lanškroun jsme proto nabídli regionálním středním školám možnost praxe pro jejich studenty a další technické vzdělávání učitelů. Pedagogům se často nedostává příležitostí udržovat krok s překotným technologickým vývojem. Náš byznys je postaven na využívání nejmodernějších technologií a rádi bychom se s nimi i jejich žáky o své zkušenosti podělili přímo v našich provozech.

Jak jednání dopadlo?

Bohužel dobrá myšlenka zatím padla pod stůl. Nikoli však pro nezájem učitelů, ale kvůli nedostatku času, protože s prostorem pro sebevzdělávání se v jejich úvazcích nepočítá.

Zejména podnikatelé, kteří jsou závislí na kvalitě pracovní síly, vytýkají českému školství, že je rigidní a nepřipravuje své studenty na podmínky, o nichž s jistotou zatím víme jen to, že budou jiné. Co by podle vás mělo být hlavním úkolem současného školství?

Především by škola měla žáky naučit učit se. Připravit je na to, že díky rychlému technologickému vývoji narazí po absolvování studia na to, co nebudou znát, a budou se to muset rychle doučit. Budoucnost je o neustálém vzdělávání.

Škola by měla žáky naučit učit se.

Zákazy nic neřeší

Projekt micro:la je už na první pohled smysluplná aktivita, přiměřená mentálnímu vývoji cílové skupiny dětí. Jak se jako otec školáků díváte na chytré telefony v rukou dětí, které dnes některé firmy vyvíjejí již i pro batolata?

To je samozřejmě extrém. Ale naše generace vytvořila digitální svět, do něhož jsme přivedli své děti, a teď bychom je z něj chtěli vytěsnit nebo direktivně limitovat? To přece nejde. Naše děti nemohou být stejné, jako jsme byli my. Mají startovní čáru úplně někde jinde. Jejich soužití s informačními technologiemi můžeme jen v rozumné míře usměrňovat a varovat je před riziky.

Jistá britská novinářka se pokusila snížit závislost svého třináctiletého syna na chytrém telefonu a na prázdniny mu ho zabavila. Trávil sice víc času nad knihou a účastnil se rodinných aktivit, ale za tu krátkou dobu se dostal mezi vrstevníky do sociální izolace. Matka ustoupila. Myslíte, že postupovala v zájmu svého dítěte nebo prostě jen rezignovala?

Podle mého názoru a osobních zkušeností jednala rozumně. Přesvědčil jsem se o tom doma u svých dětí i na letním táboře, který s kamarádem léta organizujeme. V současné době je pro děti normální mít v ruce mobilní telefon, v němž mají všechno: informace, odpovědi na otázky i kamarády. Když jim ho zakážeme používat, budou to brát jako křivdu. Samozřejmě není dobře, když komunikují výhradně prostřednictvím chytrých telefonů, ale vrátit je do doby, kdy telefony nebyly, už nejde. Formují je jiné věci než nás a jediné, čím jim můžeme být prospěšní, je naučit je přemýšlet v souvislostech.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Komfi

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi TECH EDU 4 / 2018 na straně 8-10.