Dříve jsme jim je vnucovali, dnes by nám firmy v honbě za absolventy utrhly ruce

Společenská debata o tom, kdo může za nedostatek kvalifikovaných pracovníků pro český průmysl, zdá se, odeznívá. V současné době mu totiž chybí již i nekvalifikovaní. Na pozadí slovního ping-pongu mezi státem a institucemi reprezentujícími výrobní subjekty však již několik let běží spolupráce mezi jednotlivými školami a firmami s cílem tento problém řešit. Za jedním takovým tandemem, který tvoří ředitel Středního odborného učiliště Hluboš Drahomír Krbec, jeho zástupce Oldřich Půlkrábek a personální konzultant společnosti Bobcat Jan Kuntscher, jsme se vydali do středočeské Dobříše.

Léta se hovořilo jen o vybraných, zejména technických odbornostech. Kdy se to zlomilo?

Kuntscher: Z pohledu naší firmy nastal zlom někdy před třemi lety a od té doby se situace stále vyostřuje. Problém souvisí především s tím, že v Česku působí mnoho výrobních firem naší velikosti a ty trpí akutním nedostatkem pracovních sil obecně. Naše společnost si zhoršující se trend na trhu práce uvědomila hned v jeho začátcích, a proto se rozhodla navázat partnerské vztahy se SOU Hluboš, které absolvovala řada našich dobrých zaměstnanců a považujeme je za kvalitní vzdělávací instituci.

Stačí Hluboš pokrýt vaše personální potřeby?

Kuntscher: Ani to není v jejích silách. Sháníme pracovníky po celé České republice i v zahraničí, ale upřednostňujeme uchazeče z regionu. Proto jsme před třemi lety rozjeli s hlubošským učilištěm společný učňovský koncept. Ten spočívá v tom, že si vybereme nejmotivovanější studenty a umožníme jim, aby celou povinnou praxi absolvovali u nás. Mají tak příležitost zevrubně se seznámit s výrobou a logikou firmy, my si je oťukáme, posoudíme jejich předpoklady a spolehlivost a v závěru studia těm šikovným nabídneme práci s nástupním platem ve vyšší platové třídě než uchazečům z volného pracovního trhu.

Co musí takový koncept respektovat?

Krbec: Ve vztahu k nám jsou to povinné vzdělávací osnovy, ve vztahu k firmě její provozní potřeby a parametry podstatné pro budoucího zaměstnavatele.

Takže firmě připravujete pracovníky tzv. na míru?

Krbec: Chováme se vstřícně ke všem firmám, které projevují zájem o naše absolventy. V rámci vzdělávacího programu se dají upravovat hodinové dotace s přihlédnutím ke specifickým potřebám toho kterého podniku.

Nejsou mistři

Odpovědné firmy se tradičně a kontinuálně zajímaly o svůj dorost, ale současná situace svědčí spíš o opaku. Jaké máte jako dlouholetý pedagog s podnikatelskými subjekty zkušenosti?

Krbec: Ještě před pěti lety jsme jim museli studenty na praxi vnucovat. A jen díky tomu, že jsem vyšel z regionální strojírenské komunity, se mi prostřednictvím osobních kontaktů dařilo je umístit. Dneska by nám v honbě za nimi utrhli ruce.

Velká část firem má zahraniční vlastníky, které na rozdíl od tuzemských, zejména rodinných, podniků příliš nezajímá, dokud to nehoří, výchova mladé generace pracovníků. Jak je pro zaměstnavatele náročná organizace takové praxe?

Kuntscher: Samozřejmě, že přítomnosti studentů v provozu musíte přizpůsobit celý výrobní cyklus a velmi pozorně dohlížet na jejich bezpečnost. Největší tíže však nedoléhá na organizátory praktických programů, ale na lidi z provozu, kteří s mladými lidmi pracují, učí je nové věci a ve finále i hodnotí. Jejich schopnost zaujmout, ochota a součinnost jsou v celém procesu klíčové. Nakonec mi ale někteří z nich přiznali, že je to hezká a prospěšná práce.

Krbec: Aktivnějším zapojením firem do procesu výchovy budoucích pracovníků se do určité míry vracíme k osvědčenému konceptu, kdy každý učeň věděl, do jaké firmy po vyučení půjde. Narážíme však na deficit učitelů odborných předmětů. Téměř všichni již odešli do důchodu a mladší ročníky o takovou práci nestojí. Například již půl roku marně sháníme odborné učitele pro opravárenské obory.

V poslední době přibývá žáků, kteří si nepamatují, že by jejich rodiče pracovali. Dlouhodobě žijí ze sociálních dávek.

Pod vlivem tíživé situace na pracovním trhu jste nejspíš museli korigovat i své nároky na uchazeče o studium. V čem?

Kuntscher: Pro začátek by nám stačilo, kdyby měli praktikující studenti základní pracovní návyky a chuť pracovat.

Krbec: V poslední době nám totiž přibývá žáků, kteří si nepamatují, že by jejich rodiče pracovali. Dlouhodobě žijí ze sociálních dávek. Ale to není jen náš, ale celorepublikový problém.

Půlkrábek: Podle aktuálních dat z Úřadu práce v Příbrami, s nímž úzce spolupracujeme, vykazuje nezaměstnanost v našem regionu 4,2 %. De facto jde už jen o lidi, kteří pracovat nechtějí.

Jak za těchto podmínek motivujete žáky základních škol, aby se přihlásili ke studiu na vaší škole?

Půlkrábek: V současné době jejich volbu sice nejvíc ovlivňuje možnost uplatnění na trhu práce a finanční ohodnocení, ale nezanedbatelnou motivací je rovněž stipendium a finanční podpora ze strany potenciálních zaměstnavatelů a ze strany školy dostatečná praxe včetně zahraniční a schopnost sebeprezentace absolventů. Jezdíme po základních školách v regionu a žáky a jejich rodiče seznamujeme s možnostmi studia u nás a následného uplatnění na pracovním trhu. Do svého týmu jsme po troše přemlouvání získali jednoho z našich absolventů, dvaadvacetiletého svářeče, který v současné době působí jako team leader na jedné z nejsložitějších výrobních linek ve společnosti Bobcat. Nakonec ve svém vystoupení a následné diskuzi velmi pěkně popsal zkušenosti ze studijních let na našem učilišti a z firmy. Jeho přítomnost působila na přítomné mnohem přesvědčivěji než přece jen trochu formální nabídka reprezentantů školy.

Snažíme se profitovat z toho, že jsme relativně malá škola. Uplatňujeme k žákům individuální, až rodinný přístup, což se osvědčilo zejména u dětí ze slabších sociálních vrstev a se speciálními studijními potřebami. Atraktivní jsou projekty zahraničních praxí, na nichž dlouhodobě a úspěšně spolupracujeme s Domem zahraniční spolupráce.

Kam nejvíc jezdíte? Do sousedního Německa?

Krbec: Působím na této škole pět let a s německými partnery nemám zrovna ty nejlepší zkušenosti. Asi to bude případ od případu, ale jazyková bariéra byla pro naše žáky velkým problémem. Výborné zkušenosti máme se slovenskými kolegy v Prešově: Střední průmyslovou školou, Střední odbornou školou technickou a pro mechaniky opraváře motorových vozidel se značkovým servisem PO Car Prešov a s partnery pro odborné stáže dřevařských oborů.

Půlkrábek: Na Slovensko jezdí rádi všichni – studenti i jejich pedagogický doprovod – a velmi oceňujeme obětavou péči slovenských kolegů. Studenti tam mají možnost pod dohledem zkušených odborníků pracovat na moderních CNC strojích a s přístroji, které v Hluboši nemáme, a mají jedinečnou příležitost poznat tamější historii a krásnou přírodu. V neposlední řadě jim velmi prospívá, že se na čas vymaní z péče maminek a naučí se fungovat v týmu.

S ohledem na globální charakter ekonomiky se kromě odbornosti zdůrazňuje význam angličtiny a němčiny. Nebude jim u závěrečných zkoušek chybět jejich praktická znalost?

Půlkrábek: Studium cizích jazyků nepodceňuji, ale přistupujeme k němu s ohledem na specifika a cíle toho kterého oboru a se zdravým rozumem. Naše společnost nepotřebuje investovat do mladých lidí, aby po absolvování školy odešli pracovat do zahraničí. A jako zákazník autoservisu nebo truhlářské firmy neočekávám, že na mě bude automechanik či truhlář mluvit anglicky, ale že mi dobře spraví vůz nebo vyrobí kus kvalitního nábytku.

Stáže organizuje přímo vaše škola?

Půlkrábek: Organizace stáží je v kompetenci naší školy. Dům zahraniční spolupráce zabezpečuje tyto projekty na národní úrovni, celým procesem přípravy, realizace a hodnocení provází a pomáhá. My vypracujeme projekt, který musí projít schvalovacím řízením nezávislých hodnotitelů. Uspět v něm není vůbec jednoduché, protože poptávka po těchto aktivitách je vysoká a financí je málo.

Kdo tyto aktivity financuje?

Půlkrábek: Jsou hrazeny z evropských programů celoživotního vzdělávání Leonardo da Vinci a Erasmus+. Jsme rádi, že EU počítá do budoucna s velkorysejší podporou mobility mládeže.

Pro studenty jsou atraktivní projekty zahraničních praxí, na nichž dlouhodobě a úspěšně spolupracujeme s Domem zahraniční spolupráce.

Flexibilita neznamená všeumělství

Podle nedávného výzkumu Národního ústavu pro vzdělávání by si šest let po ukončení studia zvolilo jiný obor až 48 procent vyučených. Proč je podle vás takzvaná míra identifikace s oborem u tolika z nich tak nízká?

Kuntscher: Působím v českých i zahraničních společnostech již šestnáct let a v poslední době se nezřídka setkávám s uchazeči o zaměstnání, kteří mají pocit, že by mohli dělat cokoli. Ze všech stran jsou totiž přesvědčováni o bezbřehé flexibilitě. Stát nenastavil formou koncesních požadavků na jednotlivé profese jasné regulační rámce. Absolventi pak chápou flexibilitu jako univerzalitu bez pravidel a odborných předpokladů.

Jak si vysvětlit tak velké nepochopení, když na školách působí kariérní poradci a firmy běžně pořádají třeba dny otevřených dveří?

Krbec: Léta se tady prosazoval trend co nejvyššího stupně vzdělání bez ohledu na schopnosti člověka a potřeby společnosti a o manuální práci se hovořilo s despektem. V současnosti je reálná situace jiná, ale nikdo z politiků se zatím od scestných tvrzení veřejně nedistancoval. Nejde však jen o zjednodušené chápání profesních předpokladů a nedostatek pracovních návyků, které u značné části studentů postrádáme. I když se situace pomaličku zlepšuje, v uplynulých zhruba patnácti letech se z veřejného povědomí vytratila profesní hrdost a identifikace s firmou.

Kuntscher: Na našem trhu podnikají převážně zahraniční subjekty, které ve vztahu k českým zaměstnancům mnohdy nezohledňují místní kulturní specifika, a tudíž u nich nemohou očekávat sounáležitost s firmou. Rozumný zaměstnavatel vidí jednotlivé pracovníky a vnímá jejich zvláštnosti, i když je to plošně velmi obtížné. Výrobní sektor, pro nějž je charakteristická práce v taktu, není pro současnou veřejnost přitažlivý také proto, že výrobní cyklus svazuje osobnost a při současných vysokých nárocích na výkon je v něm práce velmi náročná. Pak mě nepřekvapuje, že někdo upřednostní pozici v administrativě za patnáct tisíc před prací montážního dělníka za pětadvacet nebo svářeče za pětatřicet.

Na současném negativním chápání výrobního sektoru se určitou měrou podílejí rovněž média, která ho paušálně prezentují jako nestabilní. Samozřejmě, že se vždy budou některé společnosti stěhovat po světě za levnější pracovní silou, ale neměli bychom chápat tento jev jako plošné riziko. Málokdo si totiž plně uvědomuje, že Česká republika je logisticky tak šikovně položená, že si to ani nemohou ve své většině dovolit.

Krbec: Takže kdo chce být svobodný, musí podnikat. Nebude však odcházet z práce domů s „čistou hlavou“ a za všechna svá rozhodnutí ponese osobní odpovědnost.

V poslední době čím dál častěji slýcháváme heslo „Podnikejme globálně, mysleme lokálně“. Co konkrétního bychom si měli pod tímto heslem představit?

Kuntscher: Tím se až na výjimky žádná zahraniční společnost neřídí. Ale ty, které respektují kulturní zvláštnosti regionu, v němž působí, v soutěži o pracovníky zvítězí. Před ostatními, jež budou tvrdohlavě pokračovat v implementaci trendů vlastních firemních kultur a vizí a pokoušet se vytvářet nějaké hybridní kultury, se otevírají chmurné vyhlídky.

Krbec: Přizpůsobení vzdělávacího procesu potřebám regionu, jinak by žádná škola neměla pro svou existenci opodstatnění.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv SOU Hluboš a Bobcat